Jak to vše začalo...

 

holčička

 

Dívám se na svou fotografii a vzpomínám. Vidím krásné dítě, malou holčičku, Moničku, která má zubatou ofinu a naději v očích. Je krásná a snad i spokojená. Zatím totiž netuší, co jí čeká...

 

Bylo mi ještě málo, když jsme se od milovaných prarodičů odstěhovali do našeho nového "domova". Milovala jsem babičku s dědou a u nich se cítila naprosto v bezpečí, byla jsem u nich a s nimi doma. Ale dnes už dobře vím, jakou bolest mi způsobilo odtržení od nich. Jak hluboce tento zlom zasáhl mé nitro, mou duši. Ztratila jsem své zázemí, přišla jsem o svou jistotu, o lásku, kterou jsem do té doby dostávala. A vznikl chaoz. Má zmatená maličkost byla naprosto vyděšená z nového, cizího prostředí. Z bytového domu, kde z rodinného domečku se zahrádkou plnou květin, stromů a veškerých možných plodů nezbylo vůbec nic. Jen smutek, prázdnota a velký pocit ztráty i beznaděje. A to ještě zdaleka nebylo vše...

 

Během posledních let jsem konečně měla možnost nahlédnout do této minulosti. Odkrýt tajemství mé rodiny, pochopit příčiny trápení rodičů i svého. Postupně během toho hledání jsem nacházela odpovědi. Vše do sebe začalo zapadat a přede mnou vyvstala zcela nová realita. 

 

Nikdo z rodičů zcela neplánoval mé narození a odtud přišel první problém mého života, kdy jsem vlastně ani nechtěla na tento svět. Proč taky? Nebyla jsem tak docela "žádaná". Avšak nakonec se podařilo a já se octla na tomto světě. Lásky se v prvních letech dostávalo dost, i když jsem ji ponejvíce vnímala právě od prarodičů. Můj otec s námi zpočátku nebyl. Poznala jsem ho až po prvním roce svého života. Znala jsem tedy do té chvíle pouze dědečka a jeho také jediného přijala za svůj mužský vzor. Mamka nebyla šťastná a z toho se zcel logicky utvářelo její bezprostřední okolí, a tím také to mé. Její smutek jsem přebírala na sebe a žila jej později s ní. A po odchodu z mého rodného domu do toho cizího prostředí se vše ještě zhoršilo.

 

Tak, jak dnes už vím, nebyli rodiče šťastní. Byli spolu, protože "museli" být. Jejich vztah tak byl více než chladný a později, když už nedokázali unést tu tíhu svých vlastních životů, nalezli řešení pro útěk. Tím se stala láhev alkoholu. A ta zničila ještě více životy jedné rodiny. Mnohé skutky, které se v tom domě odehrávaly a již jsem byla svědkem společně s mým mladším bráškou, hluboce otřásli mou vírou v život. Smutek ovládl mou malou dušičku, mé oči častokrát zalévaly slzy bolesti a strachu. Nervy mého malého tělíčka pracovaly na plné obrátky, když jsme nejednou během noci utíkali před zlostí a s ní spojenou krutostí, kterou dokáže vyvolat. A babička s dědou pro mě byli jediným přístavem klidu v tom rozbouřeném moři emocí, pláče a vnitřní rozervanosti. A tak se ta malá holčička postupně přestala smát. Její oči přestali zářit. Chtěla jen jediné... domov. Skutečný domov plný radosti, štěstí a klidu. 

 

Taková představa byla ale velmi vzdálená skutečnosti, která můj život každý den bičovala a mě samotnou posouvala k větší a větší beznaději. Pocity prázdnoty a smutku se rozrůstaly společně s mými přibývajícími lety. A samota mě začala provázet každým dnem. Zodpovědnost za mladšího brášku, která na mě byla v tom tichu v ranném věku uvalena mě ubíjela. Prázdnota a pocity zbytečnosti ze života, kde nic nemá smysl, jelikož není nic víc, než prázdný byt a strach z další noci. Jaká bude? A jak dopadne? 

 

Avšak jakým překvapením pro mě bylo v posledních letech zjištění, že právě za tyto nešťastné zkušenosti budu nejvíce vděčná? Jak bych jinak mohla pochopit a procítit společně s opstaními jejich nemilé zážitky? Jak bych jim mohla být nápomocna, kdybych sama nezažila to vše? A navíc, postupným odkrýváním zákonitostí života, toho, co se nám v životě děje a proč, jakým způsobem jsou naše životy utvářeny a vedeny jsem konečně dokázala to nejkrásnější a nejvíce osvobozující... dokázala jsem z hlouby svého srdce odpustit.  

 

Tím odpuštěním a přijetím skutečnosti takové, jaká v danou chvíli byla jsem já sama mohla být konečně osvobozena. Ten hluboký smutek pominul, jelikož se vše zjevilo jako na dlani. Jaké měla dětství má maminka, co prožíval můj taťka, co ve skutečnosti chtěl a jak se nechal ovlivnit názorem jiných, čímž ztratil svou sílu, jak je to vzájemně ovlivnilo a proč jednali, jak jednali. Proč? Protože to sami lépe v danou chvíli prostě nedokázali. Neuměli se se svými zkušenostmi vypořádat jinak.

 

A to vše zcela zásadně změnilo můj pohled na veškeré životní okolnosti. Pochopení a přijetí, nahlédnutí do jejich vnitřních světů mi pomohlo uzdravit nejen sebe, ale také náš vzájemný vztah. Dnes jsme si blíže než kdy dříve. Dnes si vážím všech lekcí a zkušeností, které jsem na naší společné cestě směla prožít. Neboť právě ty mi dnes umožňují vykonávat mé nejmilejší poslání, mou práci, která je i mým životem, radostí, naplněním. Ty temné zkušenosti pomohli mé duši na tomto krásném světě najít světlo. Má duše se mohla probudit a její záře mohla konečně opět po letech zazářit...

 

A toto světlo je mým největším darem. Jsem vděčná...všemu a všem, veškerým zkušenostem, které mi dopomohli dotknout se své přirozenosti. A to procitnutí, to pohchopení, jak nááádhernýýý a spravedlivý náš život ve skutečnosti je, to vše teď mohu předávat dál...všem lidem, kteří chtějí a všem, kteří přes veškeré trápení a bolest stále věří... ano, život je prostě KRÁÁÁÁSNÝÝÝ... :) 

 

Děkuji z hloubi svého srdce všemu a všem lidem, kteří se podíleli na mé proměně.

Každý člověk mého života má své nezastupitelné místo v mém osobním rozvoji.

Děkuji s láskou svým rodičům, kteří pro mě byli tak velkými učiteli.

Děkuji všem, kteří se mnou sdíleli mé bolesti i radosti.

Všem vám z celého srdce děkuji...

 

 

S láskou a hlubokou úctou, Monika