Proč se často vlastně bojíme SPOLUPRÁCE?

 

SPOLUPRÁCE

 

Spolupráce, sdílení... to vlastně „staví“ společnost. Protože, jak se zpívá například i v jedné známé české písni: „Ten umí to a ta zase tamto a všichni dohromady uděláme moc“

Občas ale této spolupráci a spolutvoření cosi brání. Děje se to u mnohých z nás, ať už vědomě či nikoliv. Bývá to velmi dobře schované, maskované a mnohdy si ani neuvědomujeme příčiny našeho odmítavého počínání vůči druhým.

 

Možná jste to sami zažili. Někdo se Vám nabízel s pomocí, chtěl za Vás ten úkol vykonat, vyřešit, pomoci Vám s ním, poradit. A ať už je spouštěčem takového „poradce“ cokoliv, Vy jste dost možná tuto pomoc a radu nepřijali. Proč ale?

 

Odpověď je docela jednoduchá. NECHCEME „SELHAT“.

 

Ve skutečnosti se sice o žádné selhání nejedná, ale z našeho osobního pohledu tomu tak často bývá. Tedy, to nám dobře známé: „Já to zvládnu přeci vše sám/a“. Když nám je tedy nabídnuta pomoc, často vyvěrají na povrch naše pocity méněcennosti, neschopnosti a myslíme si, že naši blízcí nevěří v naší sílu. Pak se často děje to, že i když bychom pomoc a podporu svého okolí ve skutečnosti potřebovali, tyto přesvědčení nám znemožní si o takovou pomoc vůbec říci. Protože bychom přeci přiznali svou „slabost“. A stejně je tomu často i ve chvílích spolupráce, kdy opět cítíme potřebu dokázat, že vše dokážeme.

A tak tyto podvědomé pochody velmi snadno rujnují možnou spolupráci s ostatními, jelikož to zvládeme přeci sami. Koho bychom ale potom s takovým přesvědčením potřebovali vedle sebe? S kým můžeme spolu-tvořit, pokud vše obsáhneme, stihneme, zařídíme, připravíme, zajistíme... dosaďte si dále každý sám za sebe své téma. Nezbývá už jednoduše prostor pro nikoho dalšího, pro ten další „dílek“ do skládanky jménem SPOLUPRÁCE. A to vše jen proto, že v nás žije tento pocit nutnosti ostatním dokázat, že my to přeci zvládneme hravě a lehce úplně všechno sami. A tak se nezřídka chováme i v partnerských vztazích. Popoháněni tímto programem naprosté samostatnosti vlastně nedovolíme druhému být nám oporou a pomocí. Odpíráme tak často partnerům možnost se nám vůbec "přiblížit". Protože takové brnění naprosté samostatnosti nedovolí partnerské sdílení. Mnohdy se pak stává, že si stěžujeme na "nezájem" a "nepodporu" nejbližších.
Bohužel příčinou je zde naše vlastní nevědomé vyzařování typu: ,,Já nikoho nepotřebuji, zvládnu to sám/a!" Mnoho vztahů už díky těmto přesvědčením trpěla a trpí.

Taková přesvědčení vznikají už v našem dětství, kdy jsme buď do takové roli „postaveni“ ve smyslu:,,Tak a teď se starej sám/a“ v mnohých případech navíc "živena“ absencí jakékoliv pochvaly a uznání ze strany blízkých. A pokud nepřichází tolik vytoužená kladná zpětná reakce na naše počínání, co se asi tak v našem dětském podvědomí odehrává? Vznikají pocity NEDOSTATEČNOSTI, NICOTY, ZBYTEČNOSTI A NEDOKONALOSTI. A potom,o několik let později tak silně cítíme tu nutkavou potřebu dokázat nejlépe celému světu, že NA TO PŘECI MÁME, že jsme dost dobří, ŽE JSME ŠIKOVNÍ A SCHOPNÍ.

 

A z takového počínání začne vznikat naše "IZOLACE“ a neschopnost požádat o pomoc či otevřít se zdravé vzájemné spolupráci.

 

Avšak JE ČAS... :-)

Čas si celý ten nesmyslný mechanismus našeho nevědomí konečně uvědomit.
Prohlédnou onu iluzi, která nás více a více v průběhu života odděluje od ostatníh a možnosti TVOŘIT SPOLEČNĚ.

Protože nikdo z nás NEUMÍ A NEZNÁ VŠE. Každý máme své jedinečné talenty, zkušenosti a poznání, která ti druzí nemají. Nemohou. Jsme ORIGINÁLY, které se z nás stávají také v průběhu života a jako takoví, se svým potenciálem a zkušenostmi můžeme přidat do společné pokladnice tvořivých projektů a jejich realizace. Nikdo z nás, byť by mu jeho program našeptával cokoliv, nemůže obsáhnout úplně vše. A ani to TAK NENÍ V NAŠICH ŽIVOTECH ZAMÝŠLENO.

K čemu by pak byla lidská společnost? Kdybychom nikoho nepotřebovali? Vždyť to není možné. Dítě se nenarodí bez "spolupráce" rodičů. Květina nevyroste bez půdy. Hodnotu radosti nepoznáme bez prožití bolesti. Jednoduše... oprostěme se konečně ze spárů těchto "okovů“, programů, které nám nijak nepomáhají. A naopak, POMÁHEJME JEDEN DRUHÉMU. A co víc, buďme na to vzájemné sdílení a pomoc nyvýsost PYŠNÍ. Protože tak je to v harmonii a pořádku. Tak tomu náš život ve skutečnosti chce. Přestaňme se bránit a vytvářet iluzi oddělenosti jen proto, aby naše ego bylo "krmeno“ a vyživováno falešnými domněnkami o zdánlivé OSOBNÍ SÍLE (která ve skutečnosti tkví v něčem zcela jiném) a naprosté samostatnosti. Protože jediné, co přichází s takovými přesvědčeními jsou izolace a boj, kdy svou potřebou "dokázat“ vlastně jen zbytečně bojujeme jeden proti druhému.


 

Vydejme tedy to nejlepší z nás, využijme zdravým způsobem naše velké dary v tom vzájemném spolutvoření a nechme naše nezdravě působící ega a stará přesvědčení, která nás v konečném důsledku jen ničí odejít z našich životů.

Dejme si vzájemně prostor a těšme se z výsledků, kterých takovou zdravou spoluprací dosahujeme.

A buďme oporou i inspirací jeden druhému v tom velkém celku jménem lidská společnost...
máme to každý z nás jen ve svých rukou :-)

 

 

 

Ať se nám daří prohlédnout a rozpoznat ty ničivé síly, 
které v nás dokážou vyvolat tak velký 
pocit oddělenosti...

 

S láskou a úctou,

Monika Zieneckerová

Monika Zieneckerová