Ptám se ...

 

Monika Zieneckerová

Každý z nás si musí dopřát ČAS "ZASTAVENÍ" ... bez něj nelze zjistit, co skutečně chceme, kdo skutečně JSME.

 

Jaký je náš skutečný úděl? Jak skutečně velká a všemocná síla v každém z nás bdí? Jakou "HRU" si pro každého z nás život přichystal?

Mnozí z nás tuší. Někteří již dobře vědí a žijí své životy v plné své síle a moci. Bez vedení zvenčí, bez rad a ukazatelů Ale jak „strastiplná“ vede cesta k dosažení takového cíle?

 

Pod vedením mnoha učitelů, guruů a vůdců jsme schopni se alespoň částečně přiblížit sami sobě. Především pak myslím té myšlence, že se dobře známe … vždyť už jsme učinili mnoho kroků a ušli tak velký kus cesty. Známe se mnohem lépe než kdy před tím a naše srdce jsou otevřená. Ale skutečně cítíme tu naprostou a bezpodmínečnou lásku? Jsem skutečně otevřeni sami sobě, natož pak ostatním?

 

Osobně cítím stejně jako mnoho dalších velkou část dobře „vykonané“ práce. Jsem klidnější, vytrvajejší, otevřenější a především pak věřím … v sebe, v život, v cesty, které si vybírají nás, ne my je. Proč? To se vždy včas dozvíme. Protože proto ty cesty podstupujeme. Kdyby neměly smysl, pravděpodobně by ani nebylo nutné je podstupovat. Když ale jasně cítíme ten hlas, který vede, ať již kamkoliv, pak nelze neuposlechnout. V tom vnímám velkou moudrost života a jeho neustálé vedení.

 

Vše co znám, vím, vše co jsem směla pochopit mi umožňuje mít odvahu a důvěru. V to, že vše má svůj smysl. Proto jsem se i já vydala na cestu, kterou vnímám jako cestu svého života. Teď a tady, na ostrově bohů vnímám potřebu „posunout se“. Ještě donedávna jsem si myslela, že jsem „zkušená“, otevřená, zralá … ano, jistě ano. Avšak upřímně, asi pouze jen do jisté míry. Vždyť velmi jasně cítím, co se „po mě chce“, co mi sděluje má duše a po jaké zkoušce touží. A já? Jsem vyděšená a vystrašená „k smrti“. Proto vnímám, že mám ještě mnohé „co dohánět“.

 

Jakoby se nyní, v této době mé největší obavy naplnily. Být nezávislá a samostatná pravděpodobně vůbec neznamená ve skutečném životě teď a tady to, co jsem si myslela. Věřila jsem, že to po všech úskalích, které jsem již v životě prošla a myslela si též „překonala“, jsem se stala samostatnou a nezávislou ženou. Ale … prošla jsem si skutečně tím vším naprosto VĚDOMĚ?

 

Teď, kdy stojím před „výzvou“, kterou osobně vnímám jako „neodsunutelnou“ mi připadá, že jsem do této chvíle stále ještě před mnohým „utíkala“. Tedy, že jsem neustále přeci jen „něco“ ve svém životě neustále obcházela. Jednoduše ze strachu. Jak ráda říkám, každý  nás má své strašáky „ve skříni“ a jen my sami jsme si jich dobře vědomi, nikdo jiný. A také jen my sami s nimi můžeme jednou provždy „naložit“ … a též platí, že nikdo jiný. Hrozí tu totiž jisté „riziko“. Pokud to dříve či později neučiníme, nikdy se těch vlastních, někdy až zžírajících strachů nezbavíme. A to znamená jediné. Život ve strachu, neustále se opakujjícím a my … můžeme jen a jen utíkat. Stále dokola, bez přestání, uštvaní svým vnitřním pocitem, který jen ubírá naší skutečné radosti ze života a bere nám všechnu sílu.
Brání tedy NAŠEMU SKUTEČNÉMU ŠTĚSTÍ!

 

Kdo chce toto podstoupit? Kdo chce trpět svými „nevyřešenými“ strachy po zbytek života? Kdo chce stále jen někam utíkat? A kam vlastně? Vždyť tomu, co je uvnitř nás přeci nelze uniknout! Ať již kamkoliv. Vždy si to vše neseme s sebou. Tak kam pak vlastně utíkat?

 

Osovobozující pocit alespoň částečný přichází ve chvíli, kdy si toto uvědomíme a dokonce vnímáme-li, jak se svými strachy „naložit“. Naše duše totiž mnohem lépe než náš rozum ví, co nám může pomoci. Snad až zachránit nás? Vede tedy naše kroky a ukazuje směr. Není nutné hned vědět. Důležité je věřit smyslu, který nás nevede náhodou. A já věřím.  A činím tedy, co cítím jako správné bez ohledu na svůj starch. Jedině tak ho totiž lze „zdolat“ … postavit se mu tváří v tvář.

 

A tak jsem se ocitla na místě, kde mi bylo umožněno mnoho dalšího o sobě do této chvíle pochopit. A snad i přijmout. Co? Výzvu … ? Dá se to tak jistě říci. Věřím, že je to výzva. A snad i cesta rozmotat dosud nerozmotané, projít si dosud neprojitým. Tím, čemu jsem dávno cítila, že se jednou budu muset postavit čelem.

 

Vím a přiznávám, že jsem i já utíkala. Často utíkáme "před sebou samými" i velmi daleko. Především pak ale ke každodenním činnostem, které nám jen ubírají možnost se „osvobodit“. Raději uvrhneme sami sebe do velkého, nablýskaného „kolotoče“ a vozíme se, dokud nás ta jízda zcela neunaví. A tak prožíváme své životy každý den, den po dni, měsíc po měsíci a rok po roce. Až zjišťujeme, že zastavit se již téměř nedá. Chtěli bychom, potřebovali bychom a přes to, ta jízda je velmi rychlá na to, abychom dokázali vystopit … a „ZASTAVIT“

 

Jenže, bez toho zastavení nikdy asi nelze poznat skutečnou podstatu toho všeho. Našeho života, našeho bytí zde na zemi, naší cesty a především, JAK SE UČINIT ŠŤASTNÝMI. Jací skutečně jsme? Kdo jsme? A co vlastně skutečně chceme? Po čem toužíme? Jak by měl vypadat náš šťastný a naplněný život? Víme to vůbec? A jak lze dojít K VLASTNÍMU NAPLNĚNÉMU ŽIVOTU BEZ TĚCHTO ODPOVĚDÍ? Když si nikdy neuděláme čas zodpovědět si je?

 

Většinou tedy bohužel netušíme. Naše názory na to, jak bychom chtěli žít ze dne na den mění, neboť jsme si nikdy nedovolili pochopit se. A svá přání. Své talenty a to, co nás činí šťastnými. Naše kultura a způsob výchovy nám to ani nikdy nedovolil. Jsme naučeni být „stroji“. I já jsem se nevědomky dostala do této situace. Uvrhla jsem na sebe ten nekonečný „proud“ nutností, které jsou třeba, než abych skutečně a VEDOMĚ ZAPÁTRALA v sobě samé, kdo skutečně jsem a po čem toužím. Se vším, co dnes vím a znám musím však uznat, že o sobě vím stále VELMI MÁLO. Neboli, vím, že nic nevím …

 

Ale dokáži již cítit. A vnímat své potřeby mnohem lépe, než kdy před tím. To mi dopomohlo až k této cestě. K rozhodnutí, že učiním to, co cítím. A díky tomu jsem dnes opět o něco chytřejší :). Dopřála a dopřávám si čas a prostor … pochopit? Poznat se? Procitnout? Osvobodit se z některých „zajetí, které jsem na sebe sama, avšak nevědomky v průběhu života „uvrhla“? A teď to nejdůležitější … PODAŘÍ SE MI TO?

 

Stále věřím … zkouším ...hledám a vím, ŽE TO MOC CHCI! Cítím sevření, která mi neumožňují žít život ve skutečné svobodě a harmonickém štěstí. Ušla jsem již velký kus cesty a za to cítím jen OBROVSKOU VDĚČNOST. Sobě, životu a především, své moudré duši. I přes to cosi ještě zbývá. Vím to. Nějaká má část ještě dosud nebyla nalezena. A tady, na tomto místě se zdá být opět mnohem jasnější, jak bude má cesta dál pokračovat a jaké strachy si s sebou životem stále ještě „vláčím“.

 

A tak nezbývá, než opět „naslouchat“. Nejdříve je třeba dopřát si toho tichého naslouchání. Však on se nějaký hlas dříve či později ozve a prozradí, co je třeba. Pak záleží zase jen a jen na nás, jestli ten hlas uposlechneme a opět následujeme jeho vedení. Směrnice můžeme potkat na každém kroku, dokonce i kousek „za domem“ :) Mnohdy je ale přehlížíme. Právě díky „zvyku“ našeho každodenního konání. A často také záměrně. Proč? Protože bychom se pak museli postavit svým strachům, svým omezením. A to už si žádá velkou dávku odvahy ...

 

Věřím tedy, že mě mé vnitřní vedení „neklame“. A jsem nyní snad konečně ochotná a především pak připravená postavit se čelem tomu, co mě do této chvíle stále ještě „paralizuje“. Jak velká však bude zkouška, kterou budu muset projít? Vnímám, cítím ji … děsí mě a zárověň jsem nadšená a vzrušená z té představy a chuťi podstoupit ji. Protože je to cosi, co mě vždy děsilo.
Ale současně TAK NESKUTEČNĚ FASCINOVALO A PŘITAHOVALO …

 

Snad jsem tedy „připravena“. Vždyť, přeci jen, odvaha mi asi nikdy nechyběla. A nyní snad dozrál čas na to, abych se nejvíce odvážila. Říká se, že když je žák připraven, učitel se objeví. A já ho nyní vnímám … tam hluboko uvnitř sebe. Snad tedy dokáži přijmout výzvu, kterou přede mne staví.

 

První uvědomění „bojovníka“ zní … NIC NEVÍM.

 

Děkuji svým milovaným i všem ostatním bytostem, kteří mi dopomohli až sem.

 

S láskou a úctou,

Monika Zieneckerová

Monika Zieneckerová